The best vacation I have never had part 2.

Dlouhé noci… dlouhé jako kýč, který stále zní z rádia. Melodie, co se za svá chapadla chytne i té nejodolnější mozkové buňky. Dlouhé a plné až tak, že i ta nejzpitomělejší buňka najednou chápe, že je konec, ale nerozumí tomu, co se právě teď děje. Vždyť jsme se milovali, ještě dneska ráno jsme se milovali, ta kapka potu, co jí právě teď stéká po kousku těla, které tak miloval, čí je? Je jeho?
Pomalu se posouvá přitahována gravitací, šine se jako opilý námořník, co se nad ránem vrací od „své milé“, ano právě té milé, kterou má v každém přístavu. Trochu sem tam před ohybem zrychlí, pak se zastaví, jako by potřebovala načerpat sílu na dalších pár kroků. Představila si ho, námořníka, jak drží tu zoufalou kapku, která vlastně ani neví čí je (bože to je pomyšlení, ona vlastně taky neví čí je, do prdele), a oba se tak šinou temnými zákoutími jejího těla. Námořník něco mumlá, a kapka jen tiše mlčí, nemluví, nezírá, jen ho vede. Jak jinak, když je voda vodivá.
Námořník zpívá, myslím, že úplně nechápe s kým jde. Bože, jak mají opilí lidé krásný a šťastný život, netrápí je nic tedy kromě gravitace, to je mrcha. Udržet se na nohou je nadlidský výkon. Opilci jsou jako děti, taky se učí chodit a se stejnou oddaností a urputností chtějí všechno zvládnout sami. Rozhazují ručičkama, široce rozkročení, balancují ze strany na stranu, jedni snažíc se rozpomenout, druzí snažíc se přijít na to jak. Zatracenej život, jen se naučíš chodit už se to sere a už se musíš držet sám, ještě že je ten chlast.
Zadívala se na místo vedle sebe, postel byla prázdná, už nebyla ani teplá, ale šmouhy na prostěradle vyprávěly příběh. Kdyby ho sama neznala, domýšlela by si víc, mnohem víc, ale… pousmála se. Ale…
Odhrnula si vlasy z čela, oči ji ještě jednou sjely na kapku podpírající toho nešťastníka. „I can’t help falling in love with youuuuuu….!“ Měla pocit, jako by se i kapka jízlivě usmála a říkala si: „…jistě jůůůůů, jůůůůů to je pořád samé jůůůů jůůůů, ale skutek utek.“ Do prdele, jak mohla být tak…? Slepá? Blbá? Naivní? Zamilovaná? Tak skutečná.
Byla. Byla skutečná, byla stejně skutečná jako ten opilej námořník. Ten je vlastně taky svým způsobem roztomilej. Vždyť nedělá nic zlého, jen si trochu vypil a chtěl si na chvíli užít trochu lásky. To chtěla taky, teď už si jde jenom nalít, na lásku, jako na všechno, už je pozdě. Námořník s kapkou stékají sešupem vstříc gravitačnímu poli. Je jí to jedno, tak jako všechno, tak jako zmuchlané prostěradlo, jeho vůně na jejím těle, chuť jeho doteků, dvojka vína v ruce. Nic z toho nemá žádnou cenu, nic z toho není skutečné. Jen ona je nebo spíše její prázdnota. Obal bez všech vnitřností, uvnitř jen balvan plný smutku a zklamání. Ten jediný ji ještě drží tady na zemi, jinak by se ta nafouknutá postava už dávno vznášela směrem k nebi. Vidí samu sebe, jak jako pouťový balónek utíká z jeho sevření a plyne. Doufá, že tam nahoře u nebeské brány stojí fakt svatý Petr a že ji na tu cestu vydrží helium. No fyzika jí nikdy moc nešla, ale naději má na výbornou. Takže doufá…
Zamyslela se, napadlo jí proč už ji netečou slzy. Tuhle dovolenou plánovali spolu, jen oni dva, začátek jedné velké lásky, životního dobrodružství, oni dva, dvě děti (minimálně), domeček, první vánoce všichni spolu, pes, ztráty, hádky, radosti, úzkosti, soudržnost, podpora, rodina především, jako opravdu? Takhle si to plánovali? Oni dva budující spolu, smáli se, když doma něco opravovali, vařili, milovali se, všechno prostě dělali spolu, bylo to jako by to nikdy předtím nebylo jinak. Přirozené, jasné, samozřejmé. Je to ON a ONA, to je přece jasné. To je DOMOV, to byl domov, pro ni. Ne pro něj.
Jak byli šťastni, jak byla šťastná, nepotřebovala vzpruhu jako námořník, stačilo ji vědomí, že je, že jsou. Že i když nejsou spolu, tak vlastně jsou. Pořád byli, teď už se ten minulý čas hodí, akorát si už není jistá žádným svým tvrzením. Naděje ji zůstala, ale zdravý úsudek ji dávno opustil. Ztratila víru, stejně jako námořník, co raději jezdí od přístavu k přístavu než by se díval na svou dávnou milou, jak žije život s někým jiným.
No tak už to nemusí řešit, nemusí řešit kde a s kým je a co dělá, protože už není a nic nedělá. Ona taky ne, ona už taky není, alespoň ne taková jaká byla. Jaká byla s ním.
Říká se, že když odejde životní partner, člověk nepřichází jen o blízkého člověka, ale taky o svou budoucnost, o své plány a je velkou výzvou pro přeživší si znovu nadefinovat svůj život, vytvořit si nový herní plán. Počet hráčů se poněkud „zmenšil“, ale nenadálá situace může být nahrazena příchodem hráčů nových a nebo změnou herní strategie. To se jí líbilo, herní strategie, takhle to může být alespoň trochu fun. Už nechce přemýšlet, co by kdyby, už se nechce ptát, co mohla udělat jinak, jak mohla být skutečnější. Copak to do prkýnka jde? Skutečnější víc než skutečná? Miloval by ji víc, víc by se snažil, víc by věřil? Chtěl by víc žít? Žít s ní? Chtěl by? To už se nedoví…
Ta zatracená dovolená… takže se zase nedočkala. A nebo jo, vlastně jo, dočkala se. Rozuzlení, alespoň se už nebudou muset dohadovat kam vlastně pojedou a jak to všechno budou zvládat dál. Zvládli by to, to měla ještě víru a odhodlání, ona se nebála, věděla, že spolu zvládnou všechno. SPOLU. Spolu, ale ne každý sám. A teď je sama a on? On vlastně taky.
Vlastně si vybavuje ten moment, kdy to vzdal, kdy přestal věřit a ona to viděla taky, věděla, že přijde konec, cítila to. To zoufalství, kdy nemůžete pomoct milovanému člověku, je nezměrné, něco jako love and despair to the moon and back.
So we’ve made love this morning, yet you were not there, but I can still feel you. The morning was so light, full of sun rays and birds singing, like they would like to support the drunk sailor song. We laughed about him, you’ve kept telling me stories to make me smile and forget. And I loved to listen to you, observe you – not hiding that at all and lose myself in your eyes. And I have lost myself. And I have lost. And I have lost you. But most of all, I have lost US. Lost the WE, there’s only ME, the reflection of a word. So now it’s about me redefining the new world for myself, without you in the game.
Game over!
May you rest in peace!

Baby, I’m a fool

Přemýšlím, kolikrát to Melody Gardot už v životě zpívala a možná i říkala, ale nestane se to, co si často opakujem skutečností? Není to tak, že tisíckrát opakovaná lež stane se zákonem? Cikády někde venku asi už také zpívají svou pravdu, aby nikomu kolem neuniklo, že mají nějaký názor. Jsme až takoví blázni, že uvěříme vlastním vykonstruovaným představám?
JSME!
Koukám se na svět kolem a říkám si, jak nám technologie namísto snadného přístupu k informacím a rychlého dorozumění vzali tu emoční stránku komunikace. Sdílení, čtení neverbálních signálů, možnosti pro projeveni soucitu a nebo vymezení se vůči něčemu, co se nám nelíbí. A ano… není to někdy snadné jít s kůží na trh, vymezit se a nebo třeba vyznat lásku právě díky strachu, že když to nevyjde, tak budeme zklamáni. Blahořečím všem, kteří to dokážou a vytáhnou do světa se svým poselstvím, oblečeni jen do císařových nových šatů. S očekáváním odsouzení, přesto odhodláni, naprosto nechráněni před poledním sluncem, s vědomím, že život, který jsme ještě do tohoto momentu znali, může být během zlomku okamžiku, který je samozřejmě proti věčnosti nicotný, pryč – jako by právě na rovině věčnosti ztratil svou cenu a jediné, co se zapsalo do paměti počítače byl tento okamžik. Narození, pak všechny ty ztráty a smrt. Nic předtím, nic potom, tedy s výjimkou věčnosti samozřejmě. Ale není náš život právě o těchto okamžicích? O okamžicích, kdy se z nás stanou buďto hrdinové a nebo poražení? Kdy i přes nezdary nebudeme se bát jít do toho znovu, namísto od sklopených hlav, tichých úsměvů a naučených frází… I am fine, yes… me too, all good, great to hear that, ohhh lovely. Enjoy!
Jsou momenty, které nám život utváří, ale život to zařídil naprosto správně, nikdy nevíme, které to jsou, někdy můžeme tak trochu tušit, ale někdy právě vůbec, neboť někdy nás na tu správnou cestu může dovést a vlastně i dovézt zpožděný vlak. Ať už je to jakkoliv, krása života právě spočívá v oné nepředvídatelnosti, v tom, že nevíme, co se bude dít zítra natož za pár chvil. A přesto se snažíme nad životem vítězit a plánujeme. A já si myslím, že tam nahoře se smějí… a říkají si Baby, they are fools…
Být chvíli blázen, kteří věří, že možné je všechno je potřeba, svět potřebuje lidi, kteří se nebojí být sami sebou, i kdyby měli být za blázny. Potřebuje lidi, kteří se dovedou smát, umět porozumět sobě a být tak blíž těm druhým, vcítit se, tak trochu napodobovat a zrcadlit ty druhé, aby jim způsobem klauna ukázali, jak se vlastně sami chovají. Je třeba se smát, nebrát věci vážně a uvědomovat si, že ne zítra, ale už dnes dovedou být věci úplně jinak, než jsme je doposud znali. No a co? Za chvíli to zase bude jinak.
C’est la vie!
A pozor, jsem milovník připravenosti, přehlednosti a procesních postupů, aaaale… jsem také milovníkem překvapení, neplánovaných zvratů a nepředvídatelnosti. Proč? Proto všechny tyto výzvy jsou za víc bodů a díky překonaným překážkám mohu zvyšovat svou schopnost tyto překážky řešit a svůj solidně vybudovaný plán tak ještě lépe zabezpečit. Je to tak trochu vtip, ale jak to bylo na začátku, že stokrát opakovaný vtip už není vtipem, a že se stane „tak trochu“ skutečností.
Takže já budu ráda na chvíli fool, budu se smát svým vlastním vtipům, sobě, své hlouposti, svému bláznovství a nedokonalosti, ale budu šťastná, protože nepotřebuji masku, šašek ji nepotřebuje. Ten už přece masku má… Šašek si vždycky může dovolit říct, co si myslí, nemusí se přetvařovat, nemusí mlčet, dovede uzpůsobit obsah sdělení způsobu sdělení, které se hodí pro danou osobu nebo skupinu osob.
Takovouto komunikaci potřebuje naše společnost, jasnou, zúčastněnou, s vtipem a nadhledem a přesto pochopením a láskou. Dovolme si to… navzájem.

Perníkový dům

Nasněžilo… střechy perníkového města zasypal cukr, ze střech viseli rampouchy a lesklé lentilky v různých barvách se k sobě tiskli na šikmých střechách. Kočičky u komínů, pejskové u plotů a nehybné postavičky ruce slepené polevou, aby se od sebe panebože neodlepily. Všechno statické, nehybné, byť s náznakem úsměvu ve tvaru půlměsíce. Dokonce i ty nohy přilepené k podstavci, pro jistotu podepřeni a nebo dokonce přišpendleni párátkem.
Jeníček s Mařenkou už navždy. Oči jasné, on v trochu nedbalém úsměvu, její rty reklamní známka štěstí. Ve vlasech pentli, bohatá sukýnka, kouká na něj, přilepená k němu, šťastná, v bezpečí – konečně. Foreverland… tak by se to mělo jmenovat. Všechno vypadá tak krásně, dokonale, snímek v čase. Bude se jednou posílat jako vánoční pohlednice, a tam budou oni oba, zvířátka, otevřené okenice i dveře, pár stromů, dokonalá idylka.
Ale kdepak je čarodějnice? Není přítomnosti dobra bez přítomnosti zla. To její je dům, to ona láká na cukrátka, na zážitek štěstí v podobě bílého prášku. Pohádky si někteří udrželi až do dospělosti – no jo pernikáři. Jak prosté je propojit touhy, co jsou v nás hluboce zakořeněny.
Tak jako lepíme figurky, vlepujeme sami sebe do obrazu světa, který bychom chtěli posílat jako pohlednice. Kamera, klapka… světla, úsměv, držme se za ruce, obejměme se, dlouhý pohled do očí, děti na klín, stromeček za námi. Střih. Pracovní stůl, ruce doširoka rozložené, obočí stažené dolů, linie vrásek na čele zdůrazněná, světlo přicházejí z velkého okna s pozadím velkoměsta. Střih. Zimní zahrada, krb s polínky, nohy natažené v teplých ponožkách na sametové pohovce, deka s motivy jelínků, stoupající dým od hrnku teplého čaje, otevřená kniha. Střih. Západ slunce, dvě postavy splývající do jedné, temná kaňka na oranžovém základu, lesknoucí se hladina moře. Střih…. střih… střih…
Přebíháme z jednoho setu na druhý, občas si změníme masku, občas výraz tváře podle toho, jaká má naše postava zrovna být. Přilepíme si vousy, příčesek, nahodíme paruku a běžíme, seč nám síly stačí do další scény. Jiné oblečení, jiný příběh, jiný člověk… cizí.
A tak nějak pořád běžíme, některé scénky máme radši, ale otázkou zůstává proč? Je důvodem větší sledovanost a nebo to, kde se cítíme více sami sebou? A dá se to po tolika různých rolích, po tolika různých instrukcích rozmanitých režisérů? Kde vlastně přestáváme být režiséry vlastních životů? Kde začíná cizost a končí autenticita?
Jak snadné je se nechat vlepit někam, kde nás to stojí nejmíň úsilí, přilepit se k druhému, přilepit se k podkladu, nechat si provrtat nohu špejlí a hezky se usmívat? Máme perníkový domek, spoustu cukrátek, pejska i kočičku.
A Ježibaba? Tu nám moderní architekt do projektu už nenakreslil.
A štěstí? Vždyť zrovna nasněžilo… kolumbijský prášek zasypal naše zahrady. No není to požehnání?
Požehnání… cizí člověk před velkým divadelním zrcadlem, dívá se do očí sám sobě. A nebo ne? Do čích očí se vlastně dívá? Komu patří ty oči? Ty smutné oči…
Oči jsou jediným zrcadlem duše. Jediným místem, kde se můžeme ztratit a nebo znovu nalézt, ale jak navázat spojení na to musíme přijít každý sám. Kéž bychom měli odvahu hledat a nejen tupě stát a usmívat se z pohlednic s prázdným pohaslým pohledem, kde nejsme my, nýbrž jen naše perníková tvář s nasládlým výrazem blaha. Neskutečného blaha… ano, spojení něčeho, co skutečné není.

Kým chceme být?

Není tomu tak dávno a řekla bych, že kýmkoliv jiným, jen ne sama sebou. Ale lhala bych, lhala bych i sama sobě, to děláme ostatně všichni docela často. Je to ta nejčastější lež, která sice nezaznívá z našich úst, ale svírá nám hrdlo rukou pevnou jako kámen. Přichází ve chvílích, kdy „bolíme“, kdy všechno to, co jsme si vystavěli padne za vlast jako hrad z písku při přílivu. Najednou chceme „jiný život“, chceme přeskočit do kůže někoho druhého, ale vlastně nechceme opustit své tělo, jen toužíme po jiném, samozřejmě lepším životě, který nebude tak těžký, bolavý a náročný. Ale zapomínáme na jedno, že tenhle život jsme si vybrali, a každý den si vybíráme situace, které se nám stanou a nebo nestanou, každý den se můžeme zachovat jinak. Ale… nezachováme se.
Pro mne osobně je tohle ten nejsmutnější a nejzoufalejší moment, který buďto sama zažívám a nebo ho bohužel sleduji u těch, které mám ráda nebo ještě hůř, u těch, které miluji. Dívám se na ně a nebo na sebe a je mi jen smutno, klopím oči a čtu si v hlavě scénář, který se bude během života ještě upravovat a měnit a toužím po kousku odvahy, která by tento okamžik navždy změnila. Zapomínám však na to, že možná i tento okamžik má svůj smysl třeba při rozvoji naší osobnosti a možná s postupem času tohle zoufalství vyhodnotíme jako dar. I tady mne napadá, jestli to jen není určitý typ tzv. soofing mechanismu, kdy se snažíme se uklidnit, aby nám nebylo ještě hůř.
Jak moc souvisí odvaha s bytím sama sebou? Nelze mít jedno a zároveň nemít druhé. Odvaha vlastně znamená postavit se za sebe sama dřív než budu bojovat za druhé, odvaha znamená vystoupit z davu, odvaha znamená všeho se vzdát bez lpění na výsledku a na chvíli třeba být nepopsaný list, který čeká na svého malíře. Není nutné na něj psát či malovat, myslím, že stačí i uvědomění, že teď jsem prázdná a nechci se plnit, že právě teď zvládnu jen tohle a je mi dobře. Nemusím vůbec nic. Mám odvahu jen tak být.
Ale možná, že přijde moment, kdy budeme toužit po změně, chtít zjistit, kým jsme?
Kým jsme ve vztahu k druhým, k sobě?
Prázdný list se vydává do světa, chce někam patřit. Možná najde skicák, možná tiskařskou dílnu, možná na něj Mucha nakreslí plakát, možná… cokoliv a nebo třeba zase nic. Co je ale důležité, abychom se nezačali s prázdným listem identifikovat, abychom si neříkali, že jsme tohle a tamto, protože upřímně jsme mnohem víc než jen jedno označení.
A přitom jsme se tady všichni narodili, abychom byli hlavně sami sebou, abychom objevili, kým vlastně jsme, abychom se mohli definovat nejen ve vztahu k sobě, ale i druhým, světu kolem nás, světu uvnitř nás, světu i společnosti všeobecně. Kde je ale ona pomyslná hranice mezi naší představou o nás, jací bychom měli či chtěli být, abychom byli akceptovatelní pro společnost, pro partnera, pro rodinu, oproti nám samotným, skutečným a opravdovým?
Jak poznáme, že to jsme už my? A nebo jsme to ještě my?
S určitostí to asi nikdy úplně nepoznáme, protože naše „Já“ se bude utvářet a měnit s ohledem na naše prožívání, na prožívání našich blízkých, na prostředí, ve kterém budeme atd. Jediné, co bychom neměli zapomenout, že vlastně každý den se můžeme znovu redefinovat. A to neznamená, že smažu den včerejší, jako by nebyl, ale dovedu ho hrdě nést jako zástavu a ještě si s každou další zkušeností na ni připínat pentle jako o velikonocích. Nechci mazat kým jsme byla, neboť tím stále jsem, ale jsem s každým dalším dnem i někým novým, někým jehož obraz v zrcadle budu objevovat a zkoumat, někdy s radostí jindy s povzdechem, ale nesklopím zrak, přijmu se. Najdu v sobě odvahu být sama sebou, neboť tohle přesně to znamená – nesklopit zrak – a zjistit kým jsem a ne kým bych chtěla být.
To jaká budu se rozhoduje přesně v tomto okamžiku.
Sklopíte oči a nebo se odhodlaně podíváte sami sobě do ustarané tváře?
Kdo na Vás kouká tentokrát?
.
..
….
…..
Stále VY.
A přesně tímhle chcete být.
My všichni chceme.

Domov

Vybavuje se mi ještě dnes téma jedné slohové práce: „Okno je stříbrná loď připoutaná ke břehům mého pokoje…“. Ve skutečnosti je to kousek z Wolkerovy básně OKNO – „Okno je skleněná loď připoutaná ke břehům mé světnice…“, ale za ta léta jsem si svůj paměťový záznam náležitě poupravila. Co se ale nezměnilo je onen obraz a zjitření, jen co si danou scenérii představím. V mém snovém světě to byl opravdu stříbrný koráb, který každou noc přijíždí k mému pokoji a veze mne domů.
Domů…
Jako by mne koráb každou noc zachraňoval z mého vězení za zavřenými dveřmi, celý den koukám, jestli se někde v dálce na moři objeví jeho plachty a nikdy je nezahlédnu. Nikdy je nevidím, a pak najednou se podívám a už jako by se celá stěna proměnila. Vidím jen moře, kotvící loď. Někdo ke mne natahuje ruku, usmívá se a čeká na mne. NĚKDO… Ještě teď, když si tu scénku vybavím podlamují se mi nohy, jako každý den, jako každý večer, každou noc…
Ale ráno se zase budím ve svém pokoji za zavřenými dveřmi, dívám se z okna a ptám se, jestli to všechno nebyl jen sen… jestli můj stříbrný koráb je skutečný, jestli ON je skutečný a jak překonat tuhle kletbu nebo kouzlo? Ptám se, pochybuji, o sobě, o něm, o korábu… i tohle je vězení.
Musím říct, že tu slohovku jsem tenkrát napsala jedním dechem, jako by ten úryvek z Wolkerovy básně byl klíček k odemknutí dveří mé uzavřené komnaty, na kterou jsem dávno zapomněla. Mrzí mne, že už si nepamatuji, co jsem tenkrát psala, ale asi to má zůstat uzamčeno. Chtěla bych ale přesto vědět, jak jsem to cítila tenkrát oproti tomu, jak to cítím teď.
Nicméně téma domova mi celoživotně zůstalo. A to svůj domov mám, je to útulné místo nejenom pro mne, ale i pro mé přátele, rodinu, blízké i cizí, pro mojí psí holčičku, všechno a všechny, které mám ráda. Hledala jsem domov na různých kontinentech, v různých státech, městech, u různých lidí, ale ten svůj stříbrný koráb stále vyhlížím. Každý večer, když se dívám z okna těším se na ten moment, kdy zavřu oči a otevřu je s nadějí, že se ze stěny najednou stane molo, u kterého bude kotvit ON. Opře se dřevěné zábradlí, usměje se, pokyne rukou a pak jen pomalu začne scházet ze schodů, jeho oči mne nespouští, hypnotizují a hladí najednou, jsou neviditelným poutem, lanem, záchranným kruhem. Usměju se, klidně, tiše, pokorně, pak se nadechnu a vykročím za ním. Jsem najednou rozhodnější, silnější než dřív a přesto tichá a křehká. Nastoupíme spolu a já najednou vím, že jsem doma. Cítím ten pocit celou svou bytostí.
Vím, že svůj domov jsem právě našla, zase jsem ho právě našla… jsem doma a už vždycky budu.
Domov není místo, domov je pocit. Stříbrný vzdušný koráb, který pluje oblohou bez jakýchkoliv značek a pravidel je pro mne ztělesněním volnosti, lehkosti, oddanosti, naděje a víry, že všechno je opravdu možné. Modlím se za to. Myslím, že když já už jsem svůj koráb viděla, když si umím představit, že existuje, tak už je někde na cestě ke mně, jen možná trochu bloudí, možná někdo škodolibě spustil vzdušné proudy. Možná mu letový provoz neumožňuje přistát. Možná…
Modlím se za to, aby už dnes, když na malý moment zavřu oči, se zhmotnil a s ním celý svět, který bych si přála, po němž toužím, o kterém vím, že je… protože i pro mne to není nové. Je to návrat, návrat domů. To já se vracím…
Usmívám se a nechávám ke mně připlout můj sen. Můj domov…

Tichý úsměv

Čas běží ještě pomaleji, pomyslela si… už to mělo být všechno za mnou a přesto se ukazatel doby nehýbal. Dívala se na ten malý kruh na své ruce a zdálo se jí, že vteřinovou ručičku zadržuje nějaká temná síla, protože sebou mrskala v pravidelných záchvěvech. Takhle ji taky držel, než se mu vysmekla. Už nechtěla zůstávat. Popadl ji nevysvětlitelný soucit s tou malou zlatou ručkou. Viděla sebe, jak se na něj dívá, už ne toužebně jako dřív, její pohled byl ledový, zlostný a jasný. Jejich oči se na malý moment setkaly. Byl to okamžik, kdy sevření jeho dlaně lehce povolilo. Využila toho a vysmekla se. Myslela si, že se jeho paže ještě jednou natáhne, ale necítila nic, přidala do kroku, urovnala si kabát a neohlédla se, nasedla do auta, pomalu se připoutala a nastartovala motor. Zvedla hlavu a zahlédla ho, jak ještě stojí na schodech. Pomyslela si, že teď by mohlo začít pršet a třeba by se hodila nějaká hudba. Standardně by jí ta situace pobavila, ale dneska se nesmála. Nepamatovala si, jak dojela domů., cestu znala skoro nazpaměť. Jen si neustále připomínala: „Teď ještě nesmíš brečet, teď nesmíš brečet.!“
Znovu se zadívala na ručičku v smrtelné křeči, i ta trvala dlouho, všechno to trvalo dlouho. Věci, které si přejeme, aby skončily, vždycky trvají dlouho.
Zvedla hlavu a viděla míhající se světla lamp cizího města. Měla bych víc jezdit, pomyslela si a znovu se podívala na ten malý zlatý drátek, který se taky snažil vyrvat z područí. Odtušila, že tento příběh bude mít asi také smutný konec.
Ještě jednou se zadívala do rychle mizícího světla lamp, pomyslela si, jak je to typické, pod lampou bývá největší tma. Inu, byla… myslela si, že se jí to nestane, jak mohla být tak naivní? Jen se usmála, to byla její odpověď. V poslední době takové odpovědi byly častější a častější, nepotřebovala slova, stačil jí jeden jediný pohled a věděla na čem je, dovedla si to přečíst nejenom v jeho očích., vlastně každý pohyb vyjadřoval postoj, každé gesto jako by mluvilo za něj. Znovu se usmála. Její poslední měsíce skládaly se z tichých smutných úsměvů. Ticho stalo se jejím společníkem, partnerem, milencem, přítelem, její druhou součástí. Měla si to uvědomit už dřív, že vlastně žila s tichem. Ticho stalo se součástí tak rychle, že si ani nedovedla vzpomenout, kdy to bylo jinak. Kdy spolu ještě mluvili, kdy se jejich těla proplétala touhou, kdy se usmívali, dotýkali se, hladili, prorůstali jeden do druhého, povídali až do ranních hodin. Pak je probudilo slunce, chtíč a úsměv… ten který je teď rozděluje je tenkrát spojoval, odzbrojil jejich malicherné šarvátky. Teď už to nestačilo, už se neusmívali jako dřív. Energie, která je dříve přitahovala změnila pól, najednou už je nepřitahovala, už se nedotýkali, už…
Přišel čas smutných úsměvů, přišly odmlky, mnohem častěji přicházely domněnky než skutečná vyznání, už je neprobouzelo ranní slunce, ale pohled na hodinky, přesně na ty samé, kde se teď zoufalá ručička ve smrtelném souboji s časem snažila bojovat proti osudu. Hodinky se porouchaly, napadlo ji. Pro jejich vztah chtěla použít jiné slovo. Ale jaké? Snažila se přijít na to, kde, kdy a proč se to porouchalo jim. Zaznamenala, že se jí do očí derou slzy, měla pocit, že selhala. Chtěla udělat víc, chtěla mu toho tolik říct, ale pak se jen usmála. Neslyší mne. Jejich společný jazyk zapomněl, už nerozumí tomu, co říká, tak neříká nic.
Konec jedné lásky, pomyslela si. Opravdu?
Čemu se divíš? Divíš se slovu konec? Lásky? A nebo tě překvapilo to jedné?
Nepřekvapilo mne nic, řekla si razantně, přesto ale neslyšně. Nepřekvapilo mne vůbec nic, tedy… Překvapila se ona sama. Překvapila samu sebe, překvapila jí ona intenzita emocí a pocitů, těch příjemných i těch zničujících. Lehce zaťukala prstem na sklíčko hodinek, myslela si, že to ručičku vyrve ze spárů trýznitele. Doufala… Ale stejně jako v jejím případě, nestalo se nic, ručička stále snažila se vyrvat, pohnout se, utéct… Ani klepání na dveře, zdvižená paže, hlásím se o slovo, pak tichý hlásek, postupně přecházející ve svěšenou hlavu.
Lžeš… pořád jenom lžeš, všechno sis to vymyslela, všechno! Nic z toho se nestalo… nestalo se nic… Nikdy tomu neutečeš…
A ani teď se nic nestane. Neuteče, ale dokáže odejít. S hlavou zdviženou. Nechá ho za sebou, jeho smutné oči, jeho nataženou paži, jeho prsty, teplo jeho objetí…
Snažila si vybavit jeho tvář, jak se teď dívá, co asi dělá. Myslí na ni? A opětovně se usmála.
Sundala si hodinky a položila je na sedadlo vedle sebe. Všechno se to nějak pokazilo. Měla by si pořídit nové hodinky. Měla by si pořídit nového JEHO. Měla by dělat věcí… Ta myšlenka ji pobavila. Třeba se dá sehnat za lepší cenu, výprodej loňské kolekce, jako u dnešního zkoušení svatebních šatů.
Loňská kolekce – výrazná sleva, stále se zárukou. Jen tolik a tolik tisíc.
I ženichy by k těm šatům měli dávat. Třeba nějaký z loňské kolekce, z přírodního materiálu, heboučký na dotek. Noooooo, proč ne, to by si dala líbit. A opět se usmála.
Jede domů. Domů? On už tam nebude, jen občas na ni zpoza rohu vykoukne jeho smutný pohled, iluze, kterou zatím nedovede zastrašit. Vidí ho i teď, sedí naproti ní, usmívá se…. Je to takový ten smutný pohled, oči ho vždycky prozradí. Nač máme slova.
Nadechla se, je to dobré, už zase může volně dýchat… Myšlenky ubíhají jako stromy podél trati, jako mizící mraky. Zatím v nich ještě nevidí nový příběh, ale brzy se objeví jasnější kontury. Vždycky je naděje…
I pro hodinky. Nechá je opravit. Zachrání je. Zachrání sebe samu. Tak jako dřív. Zachrání se.
Usmála se a podívala se na mizící nástupiště. Všechno pomine, všechno bude jednou minulostí. I ON i ONA i jejich příběh.
Znovu se usmála. Ten už vlastně minulostí je.
Opravdu?
Opravdu, řekla rázně a nahlas.

Předvánoční zamyšlení

Každý rok, dá se říct, že stále ve stejnou dobu, se potkáváme, přátele, kamarádi, kolegové. Někdy se přidá někdo nový, ale brněnský Zelňák přijme každého, který se objeví a odpustí všem, kteří se z jakéhokoliv důvodu neukázali. Dokonce i průběh bývá obvyklý, první runda, zdvořilostní seznámení s tím, co ještě nevíme, shrnutí pečení cukroví, nakupování i balení dárků a v neposlední řadě znechucení všudypřítomným vánočním přežíráním. Jak poměrnou řadou stoupá alkohol, tak se i my pomalu dostáváme k tématům za střízliva nevyřčeným.
Někomu se rozpadá manželství, druhý přišel o práci, další řeší nemoc přítelkyně, někomu dalšímu nefunguje vztah s dětmi… závislosti, ztráty, smutky, nešťastné lásky, nenaplněná očekávání, zapomenuté sny, nevyřčená slova, která už nelze doručit, neb je příliš pozdě. Ať je to cokoliv, tak tohle je život. Jsou to přesně ty momenty, kdy vidíme toho druhého v celé jeho přirozenosti, bez masek, bez příkras, bez zábran. Projevení vlastních slabostí je podle mne největší známka důvěry, bez ohledu na alkohol :). Když už nic, tak kvůli tomuhle mám ty vánoční setkání ráda, pro ten pocit, že jsem stále obklopena lidmi, co se nebojí říct, že je něco bolí, něco se jim nepovedlo, někde selhali.
Ale nechci kazit ducha šťastných vánoc povídáním o neštěstí, protože kromě toho smutnějšího sdílíme s blízkými taky spoustu radosti, třeba jako včera. Přátele jsou top, třeba jako kamarádka Baruška.
Baruška (toužebně): „Já už se tak těším, až se spolu zase budeme dívat na romanťáky a já ti budu podávat kapesník, až zase budeš brečet!“
Já: Myšlenkový pochod ala „No nezasmáli byste se J?“
Baruščino pokračování (tentokrát již důmyslněji a s neskrývanou hrdostí): „…já už to na tobě vždycky poznám ještě dřív, než začneš. To se ti oči vždycky tak zalejou krví…!“
Ona Baruška moc kouká na horory a já zas miluju romantické filmy a ano, vždycky u nich brečím. Ale to sdílení společně s přáteli je k nezaplacení. Ty nezapomenutelné chvíle, vzpomínky, plány do budoucnosti… zde máte jistotu, že chcete, že vám na tom druhém záleží a jemu na Vás, pořád máte chuť a vůli, chcete investovat a nezaleknete se jakýchkoliv zaškobrtnutí, dovedete vykomunikovat jakékoliv téma.
A proto bych Vám všem přála, nejenom o vánocích, ať máte vždy kolem sebe přátele, kteří Vás nejenom rozesmějí, ale i rozpláčou, ať už třeba tím, že Vám projevují lásku laskavými činy a mají Vás rádi tak, jak se vy sami ani rádi nemáte. Pokud se chcete o sobě něco dozvědět, zeptejte se svých přátel, protože ti vás znají mnohem lépe, než si vy sami o sobě dovedete navymýšlet.

Tečka

Život si s námi někdy pohrává, posílá nás do míst, kde se máme něčemu naučit, kde si máme dojít pro svých pět minut slávy (mnohokrát slávy, o kterou nestojíme), kde se máme setkat se svou vlastní podstatou, sáhnout si na kousek pekla, dotknout se žhavé plotny a ptát se, zda-li se spálenou rukou budeme moci žít. Co když se ale spálilo více než ruka? Jak žít pak? Jak si zavázat bolístko, které není vidět? Jak pochopit to velké PROČ?
Některá zranění jsou hluboká, místa se hojí dlouho a jizvy úplně nezmizí, možná je dobře, že nám mají připomenout záblesky pekla, možná právě ta jizva je tím, čím se od druhých lišíme. Zkuste si takhle po nějaké z oněch jizev jemně přejet prstem. Cítíte to? Jste zase zpět, že ano? Jako by kolem vás kulisák rozestavěl staré kulisy, začnou svítit světla a jste zase v hlavní roli, zmateně se koukáte do hlediště, chvíli váháte a pak s naprostou lehkostí jdete zabít tu ukrutnou dvanáctihlavou saň. Zaváhání trvalo jen chvíli, pak při standing ovation, vykouzlíte letmý úsměv v koutku, zvednete obočí a na moment se zaposloucháte do potlesku, to on vám připomíná, že jste TO všechno přežil. A už k Vám přichází Oscar sám, za hlavní herecký výkon, za vedlejší herecký výkon, za výpravu a za přínos světové kinematografii. Úsměv se trochu protáhne a už jste zase zpět, zpátky doma, staré dobré domácí kulisy, jen ta jizva – ten Oscar vás ujistí, že to nebyl sen.
Ale někdy to prostě nejde, někdy i když to zkoušíte sebevíc, celá vaše duše se brání tomu pustit se… Pustit se toho smutku, té nevyléčitelné choroby, toho zánětu smyslových orgánů. Vaše duše chce truchlit, vaše duše je smutná a chce prostě jen být…
…až se objeví jedna černá tečka, není to světlo na konci tunelu, je to tečka, tečka za vším tím smutkem, za trápením, za zoufáním. Tečka – jak typický závěr. Vždyť to přece všichni říkají: „Nech to být, nech to běžet, udělej za tím vším tlustou černou čáru, už bys za tím měl udělat tečku!“.
A tak je tady…
TEČKA
přiběhne vrtí ocasem a směje se. Copak se člověk může trápit, když všude kolem je tolik lásky, ten černý chladivý čumáček, zářivé a něžné oči, srdce velké jako vesmírná náruč a tolik tolik lásky.
Jestli existují andělé, tak tohle je jeden z nich, je chlupatý, místo křídel má tlapky, kterými prosí o pamlsek, zázraky čaruje svým jazykem a že nemá svatozář? Ale má, jen ji nosí kolem krku a občas mu i cinká. Jak mohou lidé popírat přítomnost andělů, když jsou všude kolem? Slížou vám vaše slzy, dlubou do vás tak dlouho dokud se neusmějete, jsou s vámi, když je vám ouzko, když přijdete večer domů a vůbec vám nedovolí být smutnými.
Snad jsou to vyslanci z nebes, snad je Bůh poslal šířit lásku, snad nás opravdu Bůh miluje, snad miluje i je, protože kdyby nás nemiloval, tak by si je nechal všechny pro sebe a kdyby nemiloval je – ty psí dušičky – tak by je chtěl vlastnit a nechat si je jen pro sebe. Takhle proto, že je miluje tak moc, je nechal odejít, aby svou lásku mohli vnést do lidských duší. Tak i Bůh věděl, že to nejlepší z něj a to, čeho si nejvíce cení, musí odejít, aby jeho poselství zůstalo živé, aby ON žil dál.
Věřím, že taky plakal, když se s psími anděly loučil,
věřím, že prožíval obrovský smutek a prázdnotu,
věřím, že věděl, že jeho smutek pomůže někomu druhému,
že jeho smutek vlastně vyléčí trampoty někoho druhého.
Věřím, že pak se usmíval, protože věděl.
Věřím, že měl upřímnou radost z toho, jak krásně to vymyslel.
Věřím, že i jeho duše se smála,
a věřím, že to byla chvíle, kdy jeho duše nalezla klid.
Kdy všechny ty hlasy jemu šeptající, co ztratil, jak to bolí, proč zrovna on, najednou jako mávnutím dirigentského proutku ustaly a nebylo nic.
NIC.
Najednou jako by nic znamenalo tak mnoho.
Najednou jako by nic bylo něčím.
Najednou jako by nic bylo tím nejvzácnějším, co máme.
Stejně jako rodiče vypouštějí děti z hnízda domova, aby děti mohli začít psát svůj vlastní scénář, i když riskují, že po odchodu hlavní postavy budou muset přepsat ten svůj – tentokráte bez dětí, tak i my se musíme pustit našich záchranných lan, pout, okovů, zamčených dveří – všech těch křivd, zklamání, ztrát, bolestí , kterými jsme se opevnili a nechat je odejít. Zvláštní, jak člověk, jako jediný živý tvor miluje to, co mu ubližuje namísto toho, aby miloval to, co mu pomáhá. A to, co miluje chce vlastnit a to, co vlastní miluje. Nějak si vůbec neuvědomujeme, že jediné, co bychom měli vlastnit je ono NIC.
NIC, které nebolí, netrápí, neubližuje…
NIC, které prostě jen je… jako Bůh.
A už je tu čumáček – TEČKA – spokojeně odfukuje stočená do klubíčka se nechává ovíjet větrem. Prostě jen je, existuje a miluje… miluje vás.
Bůh by z ní měl radost…
S úctou a díky za inspiraci věnováno panu Eduardu Martinovi
V Oslavanech 9. července 2012

Souhvězdí

Mohla jsem to vidět přicházet už mnohem… mnohem dříve. Ale neviděla jsem to, nevědomí je tak sladké, hlavně, že není vidět. Nevědomí je pekelně zákeřné, ale nevědomí je taky třeba, protože nás „nevědomě“ vede přesně tam, kde máme být. Do míst, která si máme okusit, ochutnat, okoštovat, odzkoušet, a není lepší kůže než vlastní kůže, takže vzhůru do nevědomí.
Nevědomí dalo by se přirovnat k alkoholovému opojení. Ne? Dobře, tak ne úplně k alkoholovému opojení, ale k alkoholovému výpadku vědomí. Ó, jak je to úžasný prostor pro nevědomí, když se může směle prohánět mozkovou kůrou, kde všude kolem leží odpadlé mozkové buňky. Opona se zdvíhá, nevědomí vstupuje na scénu, usmívá se a říká si: „To bude jíííííízda!“. A taky, že… bez komentáře.
Když nad tím tak přemýšlím, nemohu si vzpomenout na to, kdy mne to napadlo poprvé, kdy se někde v hloubce objevila myšlenka, kterou jsem se snažila polknout ještě dřív, než by se mohla byť jen zformovat věta z pěny slin. Marně přemýšlím, jestli to s námi život myslí opravdu dobře a nebo stále někde existuje vyšší plán.
V tom normálním světě by mohli být dva lidé, potkali by se třeba někde v obchodě. Možná v Tescu u banánů, naprosto levno-rosamundo-pilcherovsky by sahali na stejný trs a pak zvedli hlavu a usmáli se. On by ji ty banány prostě jenom nechal a ona by mu začala vysvětlovat, že ty jsou pro psa. Pobaveně by se zeptal, od kdy psi jí banány, ale ani by nečekal na odpověď a zeptal by se rychleji, než by si sám přál, jakého to má vlastně psa. A takhle nějak by to asi mohlo začít, v normálním světě by si prostě dali čas, zeptal by se, jestli ji někde může pozvat nebo jestli může pozvat psa na banán. Udělalo by to dojem, jako všechno, na co kladl důraz a nebylo toho málo. Tak nějak by ten příběh mohl začít a mohl se odvíjet jako film, v normálním světě…, ale tohle normální svět nebyl.
Ve světě vyššího plánu se nepotkali u banánů, ale setkali se ve světle naplánovaných životů. Každý vyfasoval do ruky scénář s přesně popsaným textem, výrazovou specifikací a názvem postavy. Potkali se ještě před představením, zeptali se, kdo co hraje a jestli jim to vyhovuje a je to v pohodě. Bylo to v pohodě, oba si říkali, že to nejsou zas až tak špatné role. A nebyli, nejsou, každá z těch rolí je něčím jedinečná, říkali si tenkrát. Vlastně jim to ani nevadilo, ale něco tam přece jen nesedělo. Dostali scénář a přijali ho. Mohli se rozhodnout, ale nerozhodli se. Představení bylo beznadějně vyprodáno, hra měla nadmíru neočekávaný úspěch. Až jednoho večera, kvůli nemoci jednoho z hlavních protagonistů, režisér udělal změnu v obsazení. To, co se stalo ten večer v sobě mělo něco magického, filmoví kritici to označili za soulad sezóny, nikdo se nezamýšlel nad tím, že standardně spolu tihle dva nehrají, že vlastně ani moc nezkoušeli, prostě tam přišli odehráli a překvapeni sami sebou odešli zase zpátky do svých šaten. Energie onoho okamžiku se nesla prostorem jako cigaretový dým, akorát, že nebyla tak vidět, alespoň ne hned. Ale dřív nebo později by se její barva stávala jasnější a jasnější.
Požádala režiséra o změnu obsazení, řekla, že tato role jí nedává prostor pro umělecké vyjádření povahy dané postavy. Byl úspěchem toho večera tak omámen, že na to rád přikývnul a vše se vrátilo do stejných kolejí. Opravdu to ale šlo vrátit se do stejných kolejí?
Čas na divadle tak rychle utíká. Role se mění, přichází noví herci, noví režiséři, nové nezapomenutelné hry, okamžiky, dialogy, spousta tváří je zapomenuta, spousta emocí a prožitků zůstane jen v tom jediném jedinečném okamžiku a pak se zase jako obláček modravého kouře vypaří někam nahoru nad hlavy protagonistů. Za chvíli si nikdo ani nevzpomene, umělecký svět je tak pomíjivý, že po nikom neštěkne ani pes. Ani ten, co jí banány.
Tohle je vyšší plán, jako herci tohle přece jen mohli vědět, ale přesto se něco stalo, že nevěděli. Co bylo to něco? Mohl by se kdokoliv označit za hlupáka? Nikomu by to nepomohlo, svět showbusinessu běží dál jako kolo Velkého Vozu na hvězdné obloze, každý den, znovu a znovu září, bez externího zdroje, bez jakékoliv podpory, prostě jen je.
Až se příště bude dívat nahoru na oblohu a najde ho tam, vzpomene si…
Souhvězdí je oblast na obloze s přesně vymezenými hranicemi. Často se souhvězdí říká i zdánlivému útvaru na obloze, který je tvořen spojnicemi několika nejjasnějších hvězd. Tyto v dávných dobách lidem připomínaly různé bohy, zvířata apod. Velký Vůz bývá často chybně označován jako souhvězdí, je však tvořen 7 nejjasnějšími hvězdami souhvězdí Velké Medvědice.
Přesně vymezené hranice vyššího plánu, Ursa Major… tak to vnímám a dívám se tam nahoru na oblohu.
Není to oslňující, vidět vše ve spojení těch zdánlivě malých sedmi hvězd?
Co všechno se dá vyjádřit číslem 7?
Možná 7 energických center – čaker, 7 trpaslíků, 7 dní v týdnu, 7 divů světa, 7 smrtelných hříchů, 7 tónů základní hudební stupnice a 7 jako šťastné a magické číslo.
To všechno tam je, je tam plnost, kterou sedmička taky vyjadřuje, podle numerologie emotivnost, spontánnost, pochopení, účast, citová karma.
7 je hlavně o emocích a o tom, že zkušenosti musíme a chceme v životě získávat sami. Ať už na divadle nebo v Tescu.
Dívám se nahoru, a usmívám se, protože Ursa Major tam stále je… a to, co prezentuje pro mne také.

Sny

Dneska bych se chtěla zamyslet nad tím, o čem jsme snili, když jsme byli malí. Co jsme si přáli jako děti, jako dospělí, jakými barvami jsme malovali naše obrazy? Teď už mnoho let od dospívání se koukáme na své životy, díváme se na paletu, některé barvy nám došly. Jiné jsme vlastně ani nepoužili a tak zaschly. A koukám, že některé jsme si nekoupili vůbec. Paleta leží někde v koutě, obraz je už několikrát přemalovaný, že vlastně ani nevím, co tam původně bylo. Jen nějaké odlesky vzpomínek ve vlastní paměti se odráží od zrcadlové stěny. Akorát stejně jako v pohádce nemohu přijít na to, který obraz je skutečná princezna a co je jen optický klam. Inu nemá to ten princ lehké, přijít na to, kde se vlastně skrývám.
Zajímalo by mne, co určuje barvy, které použijeme? Komu dovolíme, aby nám sem tam udělal na obraze nějakou šmouhu? Někdy jsou cizí tahy štětce mnohem výraznější než naše. Necháme druhé řídit náš život, kreslit na naše plátno. Kdo z nás ví, kolik úsilí to stojí vzít zase do ruky štětec a začít malovat? Najít znovu motivaci a inspiraci k tomu pustit se za svým snem? A pak to přijde, rozpomeneme si ještě jaký sen to vlastně byl? Neztratíme se v té patlanici a změti cizích pokusů o to namalovat nám život takový, jaký by oni chtěli?
Vidím se, jak se dívám na paletu, mám tam lehké odstíny, světlounké takové dětské, vracím se do dětských let, lehká růžová, lehká modrá, světlounce béžová a nemůže chybět bílá, královská nevinná bílá. To byly přece barvy pro nás určené. Holčičky růžová, chlapečci modrá. Inu tak to ctěme a pojďme to trochu promíchat!
Pár barev mi tady chybí, chci duhu, chci vyzkoušet všechno. Rozpomínám si, vždycky jsem jako malá zkoušela fixy, abych viděla jaké jsou všechny ty barvy, byl to takový úžasný rituál, to nejhezčí než jsem začala kreslit. Vyzkoušet nadšeně, co to tady máme, jaké jsou možnosti.
Přidávám ještě pár barev a zkouším variace na plátno, šeď se změtí znaků a temných mráčků, co už zakryly všechno slunce, se pomalu mění na pistáciovou zmrzlinu, jahodový koktejl, banánový shake, oranžádu, borůvkovou pěnu a svět se začíná barvit do barev lehkých jako letní vánek. Začínám se těšit nejenom na to, co přijde, ale i na to, co všechno to příchozí zakryje.
Ne, nikdy to staré nezmizí, jen už nebude tak na očích, ale bude mít svůj smysl, stane se podkladem pro něco nového, které by se nikdy tak krásně nerozprostřelo, nevyniklo, kdyby nebylo starého podkladového obrazu.
Nechci svůj život měnit, jen si chci rozpomenout na tu radost, nadšení a touhu, kterou naše sny o budoucnosti přinášeli, chci se znova chopit palety, postavit se odhodlaně k malířskému stojanu a začít vědomě vést svou ruku, přitlačit tam, kde chci mít linku výraznější, jemně ubrat na síle tam, kde chci dát prostor pro možnosti další a nebo dalších.
Dokud budu malovat, budu snít. Dokud budu snít budu žít. Dokud budu žít je prostor pro zázraky. A když se dějí zázraky tak přece nemůžeme zemřít, nebo?