Měsíc: Říjen 2018

Třešňový páj

od Bara Belova
Tak tady je odkaz na originál
A teď rychle moje komentáře a úprava:
Jak vychází z receptuL
Na klasickou koláčovou formu (cca 24cm) si připravte:
  • 300g hladké mouky
  • špetku soli
  • 65g krystalového cukru
  • 240g změklého másla
  • 70ml vody
  • 1000g třešní
  • 35g kukuřičného škrobu
  • 65g moučkového cukru
  • špetku soli
V míse smíchejte suché ingredience, tzn. hladkou mouku, sůl a cukr krystal. K této směsi nakrájejte na menší kousky máslo a nechte ho změknout dříve než se pustíte do dalšího zpracovávání těsta. Změklé máslo tedy utřete spolu s moučnou směsí. Vznikne Vám hmota drobivé konzistence, do které vlijte vlažnou vodu a vytvořte hladké těsto. Možná se Vám bude zdát příliš lepivé a budete mít nutkání přisypat více mouky, ale nedělejte to. Čím méně mouky v korpusu bude, tím bude koláč křehčí. Těsto rozdělte na dvě poloviny, ty zabalte do potravinových fólií a dejte alespoň na hodinu ztuhnout do lednice.
Mezitím si omyjte a vypeckujte třešně. K vypeckovaným třešním přidejte moučkový cukr, špetku soli a škrob. Vše důkladně promíchejte a nechte pár minut odpočinout.
Polovinu odleželého těsta si na pomoučeném vále vyválejte na tenký plát. Opatrně ho na válečku přeneste do koláčové formy, prsty ho poupravte a zvedněte okraje. Poud se Vám cestou protrhne, nic se nědeje, prostě ho překryjte dalším kouskem těsta. 🙂 Na spodní vrstvu těsta vysypte třešně (doporučuji předem slít případnou šťávu, kterou třešně pustily, koláč by zbytečně promáčela) a vše zakryjte druhým vyváleným plátem těsta.
Ozdobení koláče už je na Vás. 🙂 Můžete ho rádýlkem na několika místech naříznout, vykrajovátkem vykrájet různé tvary, do okrajů zaplést copánky ze zbytků těsta, a podobně. Klidně také můžete koláč pokrýt mřížkou místo celé vrstvy těsta.
Povrch koláče potřete rozšlehaným vejcem a dejte péct.
Prvních 15 minut pečte koláč při 210°C, poté teplotu v troubě snižte na 175°C a dopékejte dalších 45 minut. Pokud se Vám bude zdát, že se povrch koláče příliš připéká, můžete formu zakrýt alobalem.
Tipy:
  • Určitě jedině máslo.
  • Místo třešní lze použít i jiné ovoce, jen nezapomeňte zase na cukr a bramborový škrob
  • Výborně se budou hodit třreba i švestky nebo jablíčka či dokonce hrušky. Množství ovoce se nebraňte.
  • Už se mi párkrát stalo, že mi těsto moc nevyšlo a opravdu se válí docela těžko, takže se toho nebojte, pokud vám nevyjde zakrýt celý vrch, je to úplně v pořádku a těsto je opravdu senzační, rozplývá se na jazyku.
  • S cukrováním opatrně, pokud budete mít ovoce méně cukernaté přidejte si podle libosti, ale já moc extra nesladím, nicméně taky by i nechutnalo, kdyby to bylo jenom kyselé.
  • A alobal určitě použijtge, je to úplně normální a v pořádku, zatím se u receptu taky nacházím a vy si určitě brzy najdete svou vychytávku.

Máslové sušenky

od Bara Belova
Inspirace od Verunky, originál recept najdete zde.
NGREDIENCE:
  • 250 g másla (žádný jiný ztužený tuk)
  • 400 g hladké mouky
  • 180 g domácího vanilkového cukru
  • 1 vejce + 1 žloutek (bílek použijete do polevy)
Co budeme dále potřebovat?
  • razítka
  • vykrajovátka
V podstatě velmi jednoduše, kvalitní potravinz, já dávám třeba i domácí levandulový cukr (smícháte půl kila cukru se sušenou nebo čerstvou levandulí – jen květ. U vanilkového cukru = jeden vanilkový stonek nakrájet na menší kouskz, rozemlít na prach.
Dělala jsem už obojí, jak kombo vanila a levandule, tak levandule jako taková a super.
Určitě jen máslo, všechno zpracováváme v robotu a nebo na vále, necháme v lednici odležet, nakrájíme na malé kousky rozvalujeme na pomoučeném vále na výšku asi půl centimetru.
Nezapomeňte si schovat jeden bílek. Jinak postup, vykrojit, předat na plech, dát razítko, na plechu potřít bílkem, můžete trochu našlehat, posypat moučkovým cukrem, do trouby na 170, do zlatova.
Místo razítek, se dá použít třeba i krajka, obtisknout válečkem a už jen vykrájet.
Sušenky už nemusíte ani potírat, jestli chcete nechat matné.
A hlavně pracovat s chladným těstem, pod rukama rychle taje.

Kým chceme být?

od Bara Belova
Není tomu tak dávno a řekla bych, že kýmkoliv jiným, jen ne sama sebou. Ale lhala bych, lhala bych i sama sobě, to děláme ostatně všichni docela často. Je to ta nejčastější lež, která sice nezaznívá z našich úst, ale svírá nám hrdlo rukou pevnou jako kámen. Přichází ve chvílích, kdy „bolíme“, kdy všechno to, co jsme si vystavěli padne za vlast jako hrad z písku při přílivu. Najednou chceme „jiný život“, chceme přeskočit do kůže někoho druhého, ale vlastně nechceme opustit své tělo, jen toužíme po jiném, samozřejmě lepším životě, který nebude tak těžký, bolavý a náročný. Ale zapomínáme na jedno, že tenhle život jsme si vybrali, a každý den si vybíráme situace, které se nám stanou a nebo nestanou, každý den se můžeme zachovat jinak. Ale… nezachováme se.
Pro mne osobně je tohle ten nejsmutnější a nejzoufalejší moment, který buďto sama zažívám a nebo ho bohužel sleduji u těch, které mám ráda nebo ještě hůř, u těch, které miluji. Dívám se na ně a nebo na sebe a je mi jen smutno, klopím oči a čtu si v hlavě scénář, který se bude během života ještě upravovat a měnit a toužím po kousku odvahy, která by tento okamžik navždy změnila. Zapomínám však na to, že možná i tento okamžik má svůj smysl třeba při rozvoji naší osobnosti a možná s postupem času tohle zoufalství vyhodnotíme jako dar. I tady mne napadá, jestli to jen není určitý typ tzv. soofing mechanismu, kdy se snažíme se uklidnit, aby nám nebylo ještě hůř.
Jak moc souvisí odvaha s bytím sama sebou? Nelze mít jedno a zároveň nemít druhé. Odvaha vlastně znamená postavit se za sebe sama dřív než budu bojovat za druhé, odvaha znamená vystoupit z davu, odvaha znamená všeho se vzdát bez lpění na výsledku a na chvíli třeba být nepopsaný list, který čeká na svého malíře. Není nutné na něj psát či malovat, myslím, že stačí i uvědomění, že teď jsem prázdná a nechci se plnit, že právě teď zvládnu jen tohle a je mi dobře. Nemusím vůbec nic. Mám odvahu jen tak být.
Ale možná, že přijde moment, kdy budeme toužit po změně, chtít zjistit, kým jsme?
Kým jsme ve vztahu k druhým, k sobě?
Prázdný list se vydává do světa, chce někam patřit. Možná najde skicák, možná tiskařskou dílnu, možná na něj Mucha nakreslí plakát, možná… cokoliv a nebo třeba zase nic. Co je ale důležité, abychom se nezačali s prázdným listem identifikovat, abychom si neříkali, že jsme tohle a tamto, protože upřímně jsme mnohem víc než jen jedno označení.
A přitom jsme se tady všichni narodili, abychom byli hlavně sami sebou, abychom objevili, kým vlastně jsme, abychom se mohli definovat nejen ve vztahu k sobě, ale i druhým, světu kolem nás, světu uvnitř nás, světu i společnosti všeobecně. Kde je ale ona pomyslná hranice mezi naší představou o nás, jací bychom měli či chtěli být, abychom byli akceptovatelní pro společnost, pro partnera, pro rodinu, oproti nám samotným, skutečným a opravdovým?
Jak poznáme, že to jsme už my? A nebo jsme to ještě my?
S určitostí to asi nikdy úplně nepoznáme, protože naše „Já“ se bude utvářet a měnit s ohledem na naše prožívání, na prožívání našich blízkých, na prostředí, ve kterém budeme atd. Jediné, co bychom neměli zapomenout, že vlastně každý den se můžeme znovu redefinovat. A to neznamená, že smažu den včerejší, jako by nebyl, ale dovedu ho hrdě nést jako zástavu a ještě si s každou další zkušeností na ni připínat pentle jako o velikonocích. Nechci mazat kým jsme byla, neboť tím stále jsem, ale jsem s každým dalším dnem i někým novým, někým jehož obraz v zrcadle budu objevovat a zkoumat, někdy s radostí jindy s povzdechem, ale nesklopím zrak, přijmu se. Najdu v sobě odvahu být sama sebou, neboť tohle přesně to znamená – nesklopit zrak – a zjistit kým jsem a ne kým bych chtěla být.
To jaká budu se rozhoduje přesně v tomto okamžiku.
Sklopíte oči a nebo se odhodlaně podíváte sami sobě do ustarané tváře?
Kdo na Vás kouká tentokrát?
.
..
…
….
…..
Stále VY.
A přesně tímhle chcete být.
My všichni chceme.